Za zrcadlem obrazu politiků

Při nedávné premiéře přímé volby prezidenta byli voliči konfrontováni s mediální prezentací kandidátů. Šlo o jejich pravdivý či fiktivní obraz? O tom, jak může vypadat zákulisí kampaně a jaký může mít dopad na voliče, se hovořilo na dubnové 22. konferenci Člověk a média, s názvem Mediální obraz politiky, politika.

Jako součást celosvětové aktivity NetOne ji pořádá dvakrát ročně Hnutí fokoláre. Spolupracuje při tom s občanským sdružením Pontes, Nadačním fondem Josefa Luxe, Konrad-Adenauer-Stiftung a od loňského roku také s Americkým centrem velvyslanectví USA v Praze, kde se konference koná. Za více jak deset let má tato iniciativa za sebou setkání s řadou profesně zajímavých lidí, ať z oblasti mediální teorie či praxe.

Dubnový program přinesl v první části zajímavý rozbor naší první prezidentské kampaně očima sociologa, PhDr. Jaromíra Volka, PhD. z katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity. Pokud bychom chtěli pro voliče stručně shrnout obsah jeho přednášky, dalo by se říci, že politické kampaně jsou především velmi sofistikované procesy, se svými zákonitostmi a pravidly, zcela profesionálně řízené.

Představuje mediální kampaň reálný obraz politika? Podle Jaromíra Volka nemá v dnešním světě mediální obraz vztah k realitě, je „čistou simulací“, „pseudokonstruktem“.

Žijeme obklopení médii, a tak i demokracie snese podle něj přívlastek mediální. I politici, jak řekl, stále více slouží svému mediálnímu obrazu, nikoliv voličům. Tyto obrazy vlastně fungují jako „komodity, které se musí prodávat“. Mediální obraz je spektakularizován, je obrazem neexistujícího světa, slouží podívané, má podobu seriálového vyprávění s vlastním „metajazykem“, dramaticky vyhrocenou polaritou mezi sympatičností a antipatičností jejích protagonistů. Naše první prezidentská kampaň probíhala, jak zhodnotil, jako „ritualizovaná, (melo)dramatická narace“, v níž se voliči ocitli ve dvojroli diváků i herců.

Na druhé straně však svět představuje pro politiky zrcadlo, na němž jsou závislí. Jejich obraz, tak jak je třeba, aby byl voliči vnímán, je podle Volka „prací designérů“, vytvářejících jejich image, který pak dál žije svým vlastním životem a je v podstatě nezničitelný.

Jak Jaromír Volek vícekrát zdůraznil, čím dál více důležitou roli hraje image politiků. I prezidentská kampaň tak měla dva vítěze: prezidenta a média. Charakteristiku doby, v níž žijeme, pojmenoval s vypůjčeným výrazem Milana Kundery „imagologie“, o níž vtipně poznamenal, že je dnes „silnější než ideologie“.

Druhým účastníkem byl bývalý disident a chartista Jan Urban, novinář, působící na University of New York in Prague. Ve svém příspěvku zajímavě zhodnotil trend, tak jak ho představuje fenomén televize, preferující „sedmivteřinový obraz a vjem“, „segmentující realitu“. Tomu se, podle něj, přizpůsobují i ostatní média. Varoval, že zkratkovitý popis skutečnosti, kdy není prostor pro pohled v potřebné šíři a hloubce, pak může mít negativní vliv na parlamentní demokracii.

Kriticky Urban zhodnotil i veřejnoprávní média, která podle něj nemají vyjasněno, čím by vlastně měla být. V této souvislosti poukázal na nutnost, aby média byla „hodnototvorná“, což se zcela nenaplňuje. Negativní roli, jak podotkl, též hraje přetrvávající amatérismus, a to nejen na straně médií.

Pro účastníky konference z řad laiků mohlo být toto nahlédnutí „za zrcadlo“ zajímavé. Pro voliče poučné, o jak plně profesionalizovaný, sofistikovaný, na ně cílený proces se jedná. Ten se bude v rámci naší politické scény zcela jistě dále „vylepšovat“. Otázka je, na co bude cílit, kam vést. Jako velmi závažná se v této souvislosti naskýtá otázka důležitosti hodnotové orientace ve společnosti. Mistrů propagandy, „imagologie“, znají dějiny bezpočet, stejně jako jejich tragické následky.

Jak řekla zástupkyně české pobočky Konrad Adenauer Stiftung v úvodu: jde o budování politické kultury, kterou nadace, nesoucí jméno poválečného křesťanského politika, podporuje. Hnutí fokoláre chce vnášet do společnosti kulturu, vycházející z křesťanských hodnot. Je třeba se na politiku a politiky, včetně médií, nejen dívat jejich optikou, ale i podle nich jednat.

Anna Černá