KOMU "RADÍ" MEDIÁLNÍ RADY?

Konference cyklu Člověk a média, která proběhla 19. dubna 2012, tentokrát v prostorách Amerického centra, se zabývala tématem Komu „radí“ mediální rady? (A kdo radí jim?). Téma ve svých příspěvcích přiblížili tři odborníci: Milan Šmíd z fakulty sociálních věd, dlouholetý bývalý pracovník České televize Roman Bradáč a novinář a spisovatel Karel Hvížďala.

Jarní konference Člověk a média1 byla z několika důvodů výjimečná: byla jubilejní (v pořadí dvacátá), konala se v prostorách Amerického centra při velvyslanectví Spojených států v centru Prahy a na závěr byla udělena cena Nadačního fondu Josefa Luxe „Ano, ano, ne, ne“ za mediální počin roku 2011, a to redaktorům rubriky Právo a spravedlnost Lidových novin Tomášovi Němečkovi a Václavu Drchalovi.

O obsahu vypovídá jedna z více než stovky účastníků: „Bylo zajímavé dozvědět se z příspěvku Milana Šmída o tom, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vznikla podle francouzského vzoru a jak v průběhu let pracovala. Jako všude jinde byla i její práce v určitých obdobích ovlivňována politickou příslušností jejích členů. Zaujalo mě vyprávění Romana Bradáče a dále příspěvek Karla Hvížďaly, který vzhledem ke svému dřívějšímu působení na Západě dovede srovnat poměry tam a u nás.

Jako důležité hledisko úspěšnosti vysílání veřejnoprávní televize a komerčních televizí je dnes uváděna jejich sledovanost. Podle mého názoru bylo správně řečeno, že toto srovnání je zavádějící. Karel Hvížďala na otázku, proč mají komerční televize tak vysokou sledovanost, odpověděl, že to souvisí se složením obyvatelstva.

Bylo milé se po akci pozdravit mezi sebou a dokonce i s kardinálem Miloslavem Vlkem.“

„Jsem moc rád, že se diskuse na tak aktuální téma, jako jsou mediální rady v ČR, konala v Americkém centru,“ napsal jeho ředitel Miroslav Konvalina, bývalý ředitel ČRo 1 Radiožurnálu a Rádia Česko, když jsem ho požádala o krátkou reflexi tématu. A pokračoval: „Není to proto, že by Spojené státy měly zaručený a bezchybný model fungování veřejné služby, ale proto, že toto téma je třeba stále otevírat.

Nejde jen o to, jak by měly mediální rady vznikat a fungovat, ale o celé prostředí, v němž veřejnoprávní média působí. Podle mého názoru vstupujeme do další fáze našeho vývoje, kdy si konečně začínáme uvědomovat, jaké důsledky mělo v posledních letech špatné pochopení poslání veřejné služby.

V následujícím období očekáváme větší uvědomění o poslání takové služby, odklon od upínání se ke sledovanosti, poslechovosti a vyváženosti. Doufejme, že si média veřejné služby lépe uvědomí svoji roli, definují si své cílové skupiny a pokusí se je oslovit hodnotným obsahem. Zachování veřejnoprávní televize, rozhlasu a ČTK je podle mého názoru velmi podstatné, hledání cest jejich reorganizace se ale musí odvíjet od jasného zadání a pochopení toho, proč tu taková média chceme mít.“

Na zrod těchto konferencí vzpomíná Irena Sargánková z Hnutí fokoláre: „Počátek byl velmi nenápadný a jistě jsme při přípravách první konference v roce 2002 netušili, že ´vzniká´ cyklus. V roce 2000 se totiž vypravila skupina asi dvaceti lidí pracujících v médiích do Castel Gandolfa na první kongres, věnovaný právě médiím, kde byla založena celosvětová síť NetOne (www.net-one.org). Pod dojmem tohoto zážitku jsme byli odhodláni se do ní také zapojit. A protože na kongresu jasně vyplynulo, že v mediální práci musí jít především o člověka a jeho důstojnost, nazvali jsme připravovanou konferenci Člověk a média. Byli to samotní účastníci, kteří nás pak vyzvali, abychom v jejím pořádání pokračovali. Zvolili jsme určitou pravidelnost, a to dvakrát ročně, v dubnu a říjnu. Od roku 2005 se k podpoře Nadačního fondu Josefa Luxe připojila nadace Konrad-Adenauer-Stiftung. Letos jsme se také odhodlali vyměnit Centrum Mariapoli ve Vinoři za Americké centrum ve středu města. Stali jsme se svědky toho, že lépe dostupné místo umožnilo účast více lidí, a to nám způsobilo velkou radost.

Zpracovala Ludmila Šturmová