ČLOVĚK A MÉDIA - KAM JSME DOŠLI...

Letošní podzimní, v pořadí již 15. konference se pod názvem „Kam jsme došli?“ zaměřila na rekapitulaci vývoje médií v letech 1989 až 2009. Konferenci uspořádalo Hnutí fokoláre a Konrad Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a mezinárodním projektem NetOne.

Na konferenci se svými příspěvky vystoupili korespondent německého listu „Die Welt“ Hans Jőrg Schmidt, vedoucí poradců předsedy vlády Vladimír Mlynář a Daniel Raus, šéfredaktor redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu. Zatímco první příspěvek díky pohledu novináře z prostředí zavedené demokracie umožnil posluchačům srovnání s úrovní našich médií a nevyhýbal se ani otázkám, které jsou globálně obecnějším jevem, zajímavý pohled z nitra polistopadového vývoje zprostředkoval ze své zkušenosti novináře i politika Vladimír Mlynář. Třetí přednášející Daniel Raus pak okruh tématu rozšířil na problematiku náboženského vysílání veřejnoprávním médiem.

SVOBODA MÉDIÍ A VNITŘNÍ SVOBODA NOVINÁŘŮ

Hans Jőrg Schmidt zmínil v úvodu svého příspěvku o svobodě médií a vnitřní svobodě novinářů vlastní zkušenost ze setkání s východoněmeckými novináři, kteří tehdy s bezvýhradnou poslušností zveřejňovali pouze to, co jim bylo předem „předepsáno“. Toto poohlédnutí připomnělo přítomným náročnost proměny, kterou musela podstoupit i česká média. Zajímavý pohled uvedl Hans Jőrg Schmidt k tématu mediální svobody v souvislosti s uveřejněním karikatur, dotýkajících se islámu. I když svoboda tisku nemá v kompetenci posuzovat a rozlišovat kvalitu, neměla by znamenat ztrátu odpovědnosti novináře.

V souvislosti s odpovědností mediálních pracovníků se zmínil také o ohrožení, kterým je propojení tlaků ze strany nejrůznějších public relations agentur, lobbistických skupin apod. Dalším vlivem ohrožujícím kvalitu novinářské práce je nedostatek času, celkové zhoršování pracovních podmínek a tlak na zvyšování zisku. To jsou některé ze současných globálnějších problémů, které dnes podle něj média ohrožují.

Obranou před degradací novinářské práce je zvyšování kvality, kterou vidí především v důkladnější práci s informacemi. Dalším problémem, ohrožujícím úroveň médií, je jejich bulvarizace. Jako příklad stírání rozdílu mezi bulvárními a seriozními novinami uvedl jeden český seriózní deník, který dal na titulní straně prostor „Superstar“. Taková věc by podle něj nebyla v německém tisku zatím možná.

ETAPY VÝVOJE MÉDIÍ V POREVOLUČNÍM OBDOBÍ

Druhý přednášející Vladimír Mlynář uvedl svoji řeč nejprve doznáním, že pozvání přijal hlavně „z úcty k paní Věře a z úcty k dílu Josefa Luxe“. Ve vlastní úvaze nad uplynulými dvaceti lety rozdělil nejprve celé období do pěti různých etap. První z nich (do roku 1991) označil za dobu revolučního nadšení, další (do roku 1993) za dobu servilní podpory nového režimu. Jako negativní jev z této doby ale zmínil neoprávněnou kritiku Josefa Luxe, který podle něj patřil mezi ty, „co to nespravedlivě schytávali od mnohých médií“, i když kritičnost vůči politikům a vládě začala až později. Novináři se chovali, jak řekl, v těchto letech ještě seriózně a pro jejich práci platil určitý étos. Za zlomové období považuje nástup televize Nova, která představuje počátek bulvarizace a preferování komerce. Zahraniční vlastníci českých médií na jedné straně přinesli žádoucí nezávislost, na druhé jednali s mentalitou běžného podnikání. Podle některých názorů zahraniční majitelé nesledují obsah, protože nerozumí řeči, a tak zde médiím prochází to, co by jim jinde neprošlo.

Období od roku 2002 až do dneška zařadil do poslední etapy, v níž se stává hlavní mediální hodnotou rychlost a forma nabývá zkratkovitosti. Novináři tím, jak události zprostředkovávají, mohou nebezpečně manipulovat a vyvolávat u lidí falešnou představu, že jsou informováni o všem, co se událo. Jde o „virtuální mediální realitu“, pro kterou použil termín Václava Bělohradského „mezisvět“. Dopad zkreslující reality, ať už záměrně nebo díky povrchní práci či neznalosti problematiky, je podle něj dnes mnohem větší, poněvadž informace jsou předávány nesrovnatelně většímu počtu lidí.

Česko je, jak také řekl, příliš malá země, malé mediální prostředí, a tudíž má i menší počet náročných čtenářů (jde o zhruba 7% populace). Tato nízká poptávka je první příčinou toho, proč u nás neexistují kvalitní deníky. Druhou příčinou je otázka kvality novinářů a „fatální generační propad“ – chybí generace, která by byla mladším vzorem. Třetí příčinu spatřuje v tom, že neexistuje kvalitní samosprávná organizace, kde by se vedla vnitřní diskuse o tom, co je ještě únosné a etické, a která by sloužila k samoočistě novinářů. Tuto službu podle něj nemůže vykonávat nikdo zvenku, žádný stát nebo jakákoli vnější instituce, jen samotní novináři. Kritické ohlédnutí po stavu dnešních médií přirovnal k biblickému příběhu – „jsme uprostřed pouště, odléváme zlaté tele, nemáme ještě za sebou čtyřicetileté putování…“ Za model novinářské práce označil americká média, kde je dnes také „trend jednovětých zpráv“, ale vedle nich jsou pro čtenáře k dispozici „rozsáhlé, důkladně zpracované rozvádějící texty“.

V následné diskusi řekl zajímavý názor na fenomén „mediální kampaně“. Vyjádřil se v tom smyslu, že když čte o nějaké kauze vícekrát, „je mu ta vlna podezřelá“. V této souvislosti se znovu vrátil ke kvalitě zpracování zpráv, s níž měl sám špatnou zkušenost jako politik během svého soudního procesu (ve kterém byl nakonec zproštěn celého obvinění – pozn. red.). Nikdo v médiích tehdy neinformoval o jeho kauze správně, ani když to bylo v jeho prospěch. „To mě sblížilo s Josefem Luxem,“ řekl. Nezájem médií o závažná témata nebo povrchní přístup k nim považuje za fatální chybu současnosti.

PŘÍSTUP NOVINÁŘE K NÁBOŽENSKÝM OTÁZKÁM

Hlavní téma příspěvku Daniela Rause se především týkalo jeho současné práce šéfredaktora redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu.

Na úvod zmínil zajímavý průzkum, co lidé od Českého rozhlasu očekávají. Žebříček těchto přání zahajovala předpověď počasí, následovaly regionální zprávy, zprávy z domova, písničky na přání, zprávy ze světa, na devatenáctém místě se umístil sport a náboženské vysílání se umístilo až na pětatřicátém, posledním místě.

Nicméně, jak řekl, „ve světové novinářské obci“ se dnes diskutují „tři velké otázky“: otázka „infotainmentu“ (1), „Citizen journalismus“ neboli „občanské žurnalistiky“ (2) a to, zda a jak by mělo náboženství patřit do veřejných, obecně zaměřených médií, když náboženská sféra disponuje vlastními, komunitními médii.

Zlomovou roli v hledání odpovědi na poslední z otázek pak podle něj sehrálo 11. září. Nejde ale jen, jak uvedl, o otázky spojené s nábožensky motivovaným terorismem, jde vlastně o „základní ideový princip“. „Člověk je bytost náboženská a politická“ a „náboženská dimenze existuje, ať chceme nebo ne“. Ani potlačením nezmizí, ale může transformovat do pseudonáboženské formy. „Komunismus vše zredukoval na horizontální rovinu, ale sám nabral kurz vertikální“ a totéž platí pro diktátorské režimy typu Mao Ce-tunga, Pol Pota či Kim Ir-sena.

To, že i v Česku může být náboženská tématika žádaná, doložil na průzkumu posluchačů Radiožurnálu, ve kterém se vysílání Křesťanského týdeníku umístilo překvapivě dobře. Aby bylo náboženské vysílání se zájmem sledováno, nesmí „kázat“, být „propagandou s nějakým cílem“ a nesmí být prezentováno „jakýmkoli klišé“. (3)

Následná diskuse se věnovala i problematice islámu a otázce jeho spojení s terorismem. Daniel Raus vysvětlil rozdíly interpretace mezi krajní polohou liberálních a konzervativních médií, v jejichž mezích probíhá ve světových médiích diskuse. „Liberální média oddělují náboženství a terorismus“, kdežto konzervativní média se domnívají, že „každý, kdo vyznává islám, skončí jako terorista“. Sám souhlasí s míněním Paula Marshalla (4), který na otázku, zda „vede islám k násilí “, odpovídá otázkou „jaký islám“? O tutéž otázku podle něj jde i v diskusi o stavbě brněnské mešity. Islám je jinak strukturovaný než křesťanství a na tyto otázky nemohou odpovídat novináři. To jsou témata, která podle něj patří do veřejnoprávních médií a která dnes posluchače náboženského vysílání navíc zajímají. Dalších témat, která by posluchače zaujala, lze podle něj nalézt také dost.

Anna Černá

1. Druh zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu vyvolat emoce a pobavit. (Pozn. red.)
2. Stále více médií po celém světě se do výroby zpravodajství snaží zapojit své čtenáře, diváky, respektive posluchače, aby se sami stali autory zpráv, což je díky moderní technice čím dál jednodušší. Tento fenomén u našich západních sousedů pojmenovali „občanská žurnalistika“. (Pozn. red.)
3. Též poznamenal, že za klišé považuje i mínění, že česká společnost je ateistická. Lidí, hlásících se k nějaké církvi, je, jak uvedl, v české společnosti stále nesrovnatelně víc než členů či příznivců jednotlivých politických stran. (Podle sčítání v roce 2001 se hlásilo více než 2,7 mil. lidí ke katolické církvi a více než 0,5 mil. k ostatním církvím – pozn. red.)
4. Religionista z Hudsonova institutu – Centra pro náboženskou svobodu ve Washingtonu. (Pozn. red.)