Svědomí jako korektiv práce každého novináře

Co by asi řekli Marťané, kdyby přistáli na Zemi a chtěli rozluštit otázku, k čemu lidstvu slouží záplava médií. Současné kinematografii se věnovala letošní podzimní 13. konference „Člověk a média“, pořádaná Hnutím fokoláre a Konrad Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a mezinárodním projektem NetOne.

Podobnou otázkou uvedla na začátku konference svůj příspěvek Tereza Brdečková, žena s širokou tvůrčí zkušeností (sama sebe považuje především za spisovatelku, ale zabývá se i scenáristikou či publicistikou), první ze tří přednášejících žen. A protože se toto setkání, zaměřené zvláště na kinematografii, věnovalo převážně naší domácí skutečnosti, šlo o reflexi české zkušenosti. 

Poslání médií předávat informace se proměňuje a média „stále více slouží k vydělávání peněz“; takto pojmenovala dnešní převažující účel médií. Jejich kvalita - zvláště v posledních pěti letech - zažívá ale krizi, která podle ní souvisí i se zaváděním internetové podoby novin. (V závěrečné diskusi se k internetu ještě vrátila zajímavou myšlenkou, že internet znásobuje negativní jevy, včetně násilí, které tím dostanou „daleko větší potenciál“, než ve skutečnosti mají, aniž dnes známe odpověď, co to se společností udělá.) Ve svém příspěvku se také věnovala úvaze, podnícené pokleslou úrovní některých médií, o důležitosti morální odpovědnosti jejich pracovníků. To, zda nedochází k jejímu posunu, považuje za jednu z hlavních otázek. V tomto smyslu položila velký důraz na svědomí jako na korektiv práce každého novináře. Z jejího pohledu jde o jakési „špinění životního prostředí v duchovním slova smyslu“. Zazněl i varující poznatek, že pod tlakem komerce „velké osobnosti přestávají patřit do médií“; individualita přestává mít hodnotu a být potřebná. Zajímavé bylo také hodnocení úrovně filmové kritiky, která se ve světě dostává do stále většího vleku těch, kdo filmovou produkci financují. Jako pozoruhodný příklad toho, že lze v médiích čelit úpadku kvality navzdory všestrannému pokušení komerce, uvedla jeden týdeník, který se vhodně zvolenou přestavbou dokázal vymanit z hrozícího propadu čtenářů. I když nesnížil svoji úroveň, dokázal dokonce několikanásobně zvednout svůj náklad. 

O úpadku distribuce filmů s vyšší uměleckou kvalitou, které se obracejí spíše na náročnějšího diváka, a tedy o jejich nedostupnosti u nás, se rozhovořila druhá přednášející, filmová producentka Kateřina Černá. Je český divák opravdu tak nenáročný, skutečně ho nezajímají náročné umělecké filmy? Podstatné je, zmínila, že pokud se u nás nějaký umělecky náročnější film přece jen promítá, může ho s největší pravděpodobností shlédnout pouze divák ve velkém městě. Mimo velká centra se podle ní promítají jen „zaručeně komerčně úspěšné filmy“. V podstatě se vyjádřila, že český divák nemá ani příliš příležitosti, aby mohl být filmy s vyšší uměleckou kvalitou kultivován. Dobré vysvědčení Kateřina Černá nedala ani současné většinové české filmové produkci. „Český film prochází krizí“, českou kinematografii vede byznys. Není ve světě, na festivalech úspěšný, „nedá se se zahraničími snímky srovnat“. „Je vidět jen komerce“, spjatá s poptávkou průměrného diváka, který v kině hledá jen povrchní rozptýlení a jehož hlubší témata nezajímají. Její slova o tom, že však i zde jsou tvůrci, kteří usilují dělat „český film trochu jinak, nekomerčně“, přece jen představují posun dobrým směrem.

Je zajímavé, že současnou filmovou tvorbu dobře neohodnotila ani třetí přednášející, scenáristka a režisérka Angelika Hanauerová (mj. autorka dokumentárního filmu Ecce homo kardinál). „Filmu chybí velká idea“, v současnosti se projevuje „krize scenáristiky“, „náměty jsou velmi plytké“… Existují-li dnes multikina ve velkých nákupních centrech, „film se stal zbožím“; na stejném komerčním principu pak funguje i televize. Zajímavá byla i její zmínka o vlivu, který na filmovou tvorbu měly dobové ideologie – ať už šlo o fašismus, komunismus nebo třeba „americký sen“. Dnešek pak příznačně nazvala obdobím „postideologických režimů“, v němž společnost neovládají nějaké ideologie, ale snad „tušení lidských práv, lidské důstojnosti“. Absenci ideologie však musela vyplnit „nějaká hodnota, a to jsou peníze“. Její trefné postřehy zavedly přítomné do současnosti, jejíž skutečnosti si možná všichni plně neuvědomujeme, nebo jimž ještě nepřikládáme význam, který si zasluhují. Podle jejích slov přestáváme být „pouhými konzumenty“, „ale sami se můžeme stát spolutvůrci“. Digitalizace nám nejen umožňuje větší výběr, zvětšuje nabídku, ale dovoluje nám stávat se i tvůrci filmů a zveřejňovat je (YouTube). Potenciál kvalitních tvůrců tak nemusí být závislý jen na komerci a zůstávat v rámci této živelně rostoucí nabídky stranou. Je jen třeba se nenechat z tohoto úžasně se otevírajícího mediálního prostoru vytlačit. 

Anna Černá